THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ani jsem nedoufal, že TOMÁŠ PALUCHA dokáže přeskočit laťku, kterou definovala jejich minulá deska „Guru“, ale stalo se. Novinka je zcela jiná, než by člověk očekával. „Guru“ byla barevná kolekce, kdy každé skladbě silně vtiskával charakter host, který se na ní spolupodílel. „Čaro“ je na hosty chudší, ale o to je sevřenější a lépe funguje jako celek. Pomáhá tomu i ustálení sestavy, která se rozrůstá o další pevné členy. Krom dvou základních kamenů, Tomáše a Paluchy, do pevného jádra můžeme počítat i Regála za bicími a Tomáše Vondru z ORIENT a LAVRY.
A ačkoliv je žánrový prostor, na kterém se deska pohybuje, o něco menší, než minule, v tomto případě to vůbec nevadí. Doménou nového TOMÁŠE PALUCHY jsou náladové kompozice, které stojí někde mezi post-rockem a epickou scénickou hudbou.
Prim hraje, stejně jako v minulosti, spolupráce kytaristů, mezi kterými je téměř hmatatelná tvůrčí chemie. Linky se skvěle doplňují a tvoří poetické plochy, které jsou nabité dějem a emocemi. Párkrát jsem si vzpomněl na, pro mě nesmrtelnou, „Gaze“ od THEMA ELEVEN i na Morriconeho. A když už jsem tu ex-kapelu Honzy Tomáše vzpomenul - jestli se o THEMA ELEVEN říkalo, že jsou temný apokalyptický hardcore, tohle je apokalyptický post-rock. Jistou mytičnost má v sobě i základ a kořeny desky. Jméno třetí skladby odkazuje na unikátní čarodějnický dokument HÄXAN z roku 1922, který je jedním z nejzářivějších klenotů staré švédské kinematografie. Vzhledem k tomu, že TOMÁŠ PALUCHA hráli živý doprovod na jeho promítání, je tu přímá linka jak na jednotlivé motivy, tak na název alba.
Čtěte také: TOMÁŠ PALUCHA - Guru / recenze
„Čaro“ si rádo hraje s repeticemi, rozvíjením motivů a kapela si moc dobře uvědomuje, že i z minimalistického motivu lze při variování vymáčknout emoční uragán. Nejvýraznějším elementem mimo kapelu je Tim Remis (SWEET COBRA), který svou kompozicí desku uvozuje a zakončuje a právě závěrečná skladba „Romulus“ je skvělým příkladem toho, jak jde prostým dynamickým pohupováním na pár nápadech udělat epický skvost. A když jsme u těch hostů, krom občasného mluveného slova jsou nepřeslechnutelné i šetrně používané ženské vokály, o které se postarali Markéta Štechová a Barbora Zelníčková. „Čaro“ je zatím nejzajímavější letošní domácí deskou, která plave (nejen) v postrockových vodách.
Letošní rok je velmi bohatý na silné domácí desky. Toto je bezesporu jedna z nich.
8 / 10
1. Remus
2. Ursiny
3. Häxan
4. Nomad
5. Hroub mouder
6. Schlaftrunk
7. Heavy Breathing
8. Romulus
Čaro (2018)
Guru (2016)
Kámen Mudrců (2016)
Tomáš Palucha / Unkilled Worker Machine - Tomáš Palucha / Unkilled Worker Machine (2013)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.